První písemná zmínka o statku se datuje už k roku 1721 a jeho historie je velmi pestrá.
Lokalita Časkovec, o které bude řeč, se nacházejí na hlavním tahu silnice Brno - Hodonín, ve smeru z Brna asi 2, 5 km pred mesteckem Klobouky, vpravo. Místo v romantickém údolí, dnes ztichlé, opuštené a chátrající, pritom není tomu tak dávno, co zde pulzoval cilý život, k nemuž se upíral zrak širokého okolí. Hrálo pomerne duležitou úlohu v živote mnoha lidí, prinejmenším zde v nich nacházelo cetné množství lidí svoji obživu. Dodnes ješte muže vydat svedectví o sláve i pádu tohoto lidmi i Bohem zapomenutého kouzelného místa.

Historie

Historie Dvora Časkovec je velmi zajímavá. Velmi úzce souvisí s dnes již zaniklou vsí Častkovice, která ležela blízko dnešní polní cesty spojující Bošovice a Klobouky. Časkovec i Častkovice původně vlastnil Zábrdovický konvent.  Vesnice Častkovice přečkala husitská tažení Moravou, a to hlavně pro blízkost lesů, které poskytovaly výhodné úkryty. Přečkala i uherské války a zanikla někdy kolem roku 1623, tedy na počátku třicetileté války. Tehdy k nám vtrhl sedmihradský vévoda Bethlén Gábor s velmi početným vojskem asi 60 000 mužů (z toho 20 000 Turků) a pustošil celý kraj od Hodonína až po Hustopeče.  Císařské vojsko bylo v obklíčení kolem Hodonína a cizácké tlupy řádily bez zábran po celé léto roku 1623. Nejen pro těžké zásobovací potíže, ale i kvůli blížící se zimě, nabídl Gábor rakouskému císaři smír. Z té doby můžeme najít záznam zábrdovického opata o zániku vesnice Častkovice: „byla skrze turecké války a vojenské věci ve zkázu uvedena".  Malá osada zanikla a všechny její pozemky i lesy připadly k blízkému dvoru Časkovec.

Zábrdovický konvent byl významným klášterem cisterciáckého řádu, který byl založen v roce 1140 v oblasti Zábrdovic, které jsou dnes součástí Brna. Po zrušení cisterciáckého řádu a poté po zrušení klášterů Josefem II. (zákaz činnosti klášterů byl vydán v roce 1782 na základě tzv. tolerančního patentu) byl majetek Zábrdovického konventu konfiskován. Majetek byl prodán na veřejných dražbách nebo přidělen různým státním institucím, popř. přidělen jako náhrada šlechticům, kteří byli ochotni jej využívat pro zemědělské účely nebo jiné hospodářské aktivity. Tak se stal majitelem dvora Časkovec a také celého klobouckého panství Johann Dornfeld. Byl vysokým úředníkem – dvorním radou na habsburském císařském dvoře. Zodpovídal za řízení a správu majetků, za právní záležitosti a další důležité administrativní úkoly.

V roce 1820 zakoupili celé kloboucké panství, do kterého patřil nejen Časkovec, ale i obce Klobouky, Martinice, Borkovany, Kašnice, Moutnice a Rozařín, rytíři Ignác, Augustin, Leopold a Albert z Neuwallů. Zaplatili za něj 200 tis. zlatých.

Byli to odvážní podnikatelé, kteří viděli, že v tomto regionu není žádný průmysl, a tak bez většího průzkumu vsadili na toto poměrně nové odvětvi.  V Martinicích (obec nedaleko Časkovce) v roce 1837 postavili první parní cukrovar na Moravě a ve Slezsku, a teprve druhý v celé Rakousko-Uherské říši. Později přibyl lihovar a potašárna. 

Roku 1867 koupila panství Neuwallů privátní společnost martinického cukrovaru, roku 1870 Moravská banka pro průmysl a obchod a v roce 1881 jej koupil svobodný pán Josef Duffek, pocházející z Ostrovačic. K majetkům Neuwallů, který pan Duffek získal, patřil i dvůr Časkovec s výměrou asi 200 ha půdy a 150 ha lesních pozemků. Svobodný pán Josef Duffek byl rakouský šlechtic a vojenský velitel, který se proslavil svou kariérou v armádě a ve veřejné sféře. Josef Duffek byl titulován jako svobodný pán (Freiherr), což byl titul šlechticů v Rakousku a dalších německy mluvících zemích. Tento titul byl udělován osobám, které měly šlechtický původ, ale nebyly součástí dynastické nebo hraběcí aristokracie.

Příchodem nového majitele přišlo ke změnám v technologii obdělávání a také k lepši organizaci práce.  A jak plynul čas, kloboucký zámek, který byl v centru panství, dostal nový kabát. Jeho interiér se začal zaplňovat vzácnými obrazy, gobelíny, jeleními a srnčími trofejemi.

Vzrůstem menši, mladý a fešný majitel Josef Duffek navíc svobodný, užíval světských radovánek plnou náručí. Na hygienu se tolik nedbalo a najednou se zjistilo, že pan Josef churaví a že chromne na nohy. Projevila se u něho nemoc bohatých a příslušníků šlechtických rodů. Delší chůze mu dělala potíže a po čase byl nemilosrdně odkázán na cizí pomoc. Té se mu dostalo od slečny kuchařky plnějších proporcí, robustního vzezření, tmavých vlasů a hašteřivé povahy. Ta byla Josefovi k dispozici 24 hodin denně. Vlastně řídila domácí i hospodářský chod celého panství, údajně vždy v jakémsi čepci a v zástěře větší velikosti. Když bylo potřeba, ochotně naložila pana Josefa na záda a přinesla ho až ke kočáru pro obvyklou denní projížďku.

Svobodný pan Josef Duffek měl bratra Antonína, který žil bohémským životem Ve Vídni. Antonín údajně holdoval hrám v kostky a riskům na burze, zlé jazyky o něm tvrdily, že žil marnotratně. Na rozdíl od svého bratra Josefa se však oženil. Jeho ženou se stala herečka Eleonora Forgačová.  V listopadu roku 1889 se narodila holčička, která při honosném křtu dostala jméno Marie (budoucí paní baronka Marie/Mici Mitisová). Dva roky poté se narodilo další děvčátko, které dostalo jméno Gisela. Antonín Duffek často navštěvoval svého bratra Josefa na zámku v Kloboukách. Většinou tam zajížděl proto, aby si od svého bratra půjčil větší či menší finanční obnosy. Josefovi to postupně začalo vadit, ovlivňovala ho i jeho „kuchařka“ a tak často docházelo k hádkám, zda bratrovi půjčit peníze či nikoliv.

Čas plynul a ve Vídni vyrostly obě dcery Antonína Duffeka. Marie/Mici se po absolvování gymnázia provdala za barona Oskara von Mitis (1874–1955). Byl to rakouský vyšší státní úředník, historik, archivář a spisovatel, který se specializoval na období 19. století, zejména na život korunního prince Rudolfa Habsburského (kniha „Das Leben des Kronprinzen Rudolf“). Baron Oskar Mitis byl původem říšský Němec, jeho rodiče žili na panství y Německu.  V roce 1910 se jim narodil syn Oskar Mitis ml. Mladý Oskar začal chodit do školy ve Vídni, ale na prázdniny jezdil i s maminkou Mici na několik dní do Klobouk na zámek za prastrýcem Josefem. Bezdětný prastrýc mu byl velmi nakloněn a také Oskar svým chováním k němu projevoval upřímnou náklonnost a na cestování na Moravu se již dlouho dopředu těšil.

Oskarův dědeček Antonín jednou přijel za svým bratrem Josefem do Klobouk a dalo by se říci, že natrvalo. Jaksi se neměl k odjezdu. Možná také proto, že mu Josef již odmítal finančně vypomáhat. Pouze mu na klobouckém zámku vyčlenil pokojíček a nařídil mu starat se ochod hospodářství.  To se Antonínovi líbilo a novou pozici vykonával velmi rád. Co však rád neměl, byla důvěrnice bratra Josefa, kuchařka Marie. Nevraživost byla vzájemná. Marie na něm nenechala „nit suchou“ a snažila se ho z klobouckého zámku vystrnadit.

 

7. srpna 1922 v pondělí se kloboucké náměstí plnilo jarmarečníky. Bylo slunečné počasí a na náměstí plno křiku a hluku od prodávajících kupujících. Tento rámus byl v pravé poledne přehlušen. Docela brzy po sobě padly tři výstřely z pušky. Náměstí utichlo, všichni upírali zraky k panskému zámku, odkud vyšly rány. Po chvíli už celé náměstí vědělo, že „se páni postříleli“. Antonín znovu před polednem zašel za bratrem se svou žádostí o půjčku a také s tím, že je to naposled, a že mu vše do puntíku vrátí. Kuchařka Máry byla přítomna, ale už si nechtěla nechat do ničeho mluvit a s křikem Antonína vyháněla. Antonín si již nevěděl rady, a tak vzal osud do svých rukou. Sňal ze stěny loveckou pušku a nejdříve zamířil na nenáviděnou Máry a z bezprostřední blízkosti ji střelil. Pak zamířil na svého bratra, a nakonec na sebe.

Podle závěti Josefa Duffeka měli zdědit většinu majetku dvanáctiletý Oskar Mitis mladší a také druhý prasynovec Josefa Duffeka, Friedl, syn sestry Marie/Mici Mitisové, Gisely Kloimullerové.

V říjnu v roce 1924 bylo pozůstalostní řízení okresním soudem v Kloboukách ukončeno. Dědice mladého Oskara zastupoval jeho otec dr. Oskar Mitis, v té době ředitel Státního archivu ve Vídni a jeho bratrance Friedla Kloimüllera dr. Jaroslav Lecian, advokát z Brna. Ten přišel s návrhem o možnost vyplacení svého mandanta tak, aby celistvost majetku zůstala zachována.  Bylo navrženo a posléze v plném rozsahu akceptováno, že Oskar prostřednictvím své matky vyplatí svého bratrance Friedla Kloimüllera částkou 400 000 Kč a ještě 30 000 Kč. Friedl kromě těchto peněz na hotovosti, za které ihned zakoupil statek u Štýrského Hradce – Friedlhof, získal společně s Oskarem i spolupodíl (50 % účasti) na pohledávce u jedné uhlířské vídeňské firmy za 210 000 Kč, dále na zástavních listech u Hypoteční banky markrabství moravského za 80 000 Kč a také na rakouské válečné půjčky deponované u Všeobecné české bankovní jednoty v hodnotě 499 000 korun.  Maminka Friedla, Gisela, si pak navíc, ale přesně podle soudu a pozůstalosti, odvážela na Friedhof kuchyňské nádobí, obrazy, koberce a kromě 20 srnčích a jeleních parůžků na dřevěných podložkách ještě 78 kusů pozůstalostních věcí. Vše probíhalo podle předem stanoveného programu bez emocí a ke spokojenosti zúčastněných.  Sestry Mici i Gisela si pomocí soudu investované finanční prostředky zabezpečily a pojistily tak, že do 30. roku věku svých synů budou pobírat dividendy každá ze synových statků (kloboucké panství, statek Friedlhof) jako úroky ze zapůjčených finančních prostředků. Mici si do úpisu soudně nechala přidat vlastnictví ideální poloviny klobouckého panství.

Paní baronka Marie Mitisová, řečená Mici se tak stala majitelkou větší poloviny klobouckých statků za sebe i za svého syna a ihned se ujímá hospodářského kormidla. Provedla několik hospodářských změn, které však neměly valného významu na výnosech a zvelebení hospodářství. Na Časkovci byl šafářem pan Schnebaum, který ještě s pomocným drábem vedl hospodářství. V Kloboukách tuto funkci zastával pan Jakub Svoboda, který vykonával ještě funkci zahradníka a měl k ruce drába a nádenici paní Marii Jahodovou.

Po osmi letech hospodaření se baronka dostává do finanční tísně a byla nucena některé pozemky a také celý kloboucký zámek prodat a nastěhovat se na dvůr Časkovec.

Její manžel, baron Mitis zůstával ve Vídni a věnoval se historii a své práci v archivu. Sám na Časkovec jezdil, jak mu zaměstnání dovolovalo, a rád se zúčastňoval i honů a také občasného veselí, byl však prý povahy skromné a šetrné. Na žádost syna Oskara nechal vypracovat nejdřív studii a pak projekt na postavení většího rodinné vily na Časkovci. Projekt zpracovával vídeňský civilní inženýr a architekt Otto Rudolf Hellwig. Ten se zadaného úkolu zhostil velmi dobře, a tak se po menších úpravách začalo v roce 1933 na Časkovci stavět. Architekt Hellwig se zaměřoval na efektivní využívání prostoru a moderní design, jeho práce přispěla k rozvoji moderního bydlení a urbanismu nejen v Rakousku (byl jedním z významných architektů spojených s obdobím mezi dvěma světovými válkami, tzv. Rotes Wien), ale později i v Austrálii, kam v roce 1939 emigroval. Pro Časkovec vyprojektoval krásnou stavbu posazenou v údolí, zarámovanou blízkým lesem a dvěma rybníky. Za rok a tři měsíce byla stavba hotová a téměř celá vybavená. Zahrada byla osázená dřevinami, obehnaná 45 cm silnou a 2 m vysokou cihelnou zdí. Na tu dobu velmi moderní bydlení nejen pro panstvo, ale i pro pomocný personál. Kuchyň byla na tu dobu mimořádná, celá provedena v nerezu. Ve sklepě byla dokonce velká nádrž na dešťovou vodu, která zásobovala moderní koupelny, sprchy, WC a prádelnu. V útulné zimní zahradě byl mramorový krb. Velká knihovna obsahovala velmi vzácné svazky. Na oknech byly nejen okenice, ale v tehdejší době téměř neznámé markýzy.

Někdy v té době najala baronka nového správce – nákupčího maďarské státní příslušnosti, židovského vyznání pana Beschüzta. Pro baronku Mici se nový správce stal postupně životním partnerem a její manžel baron Oskar Mitis zjistil, že musí celou situaci řešit. Baronka se zamilovala a chtěla se rozvést, ale situace byla velmi složitá. Čekal je boj o majetek, který především barona Mitise velmi vyčerpával. A tak po čase baron Mitis uznal barončinu převahu a dal souhlas k rozvodu. Předtím však ještě stačil složit slíbenou finanční úhradu na stavbu vily. Baron Oskar Mitis zůstal ve Vídni a už se nikdy neoženil. Žil jen pro svého syna Oskara.

 

 

Na tomto dobovém snímku je baronka Mitisová (uprostřed sedící) se svými zaměstnanci.  Baronka Mittisová, levou rukou přidržuje děvčátko, Františku Bokorovou.  Po její pravici sedí v motýlku její pokladník a jeho žena.  Poslední sedící je kuchařka Tony. Za paní baronkou stojí klobouku kočí pan Jahoda.

Mladý baron Oskar Mitis po absolvování gymnázia na radu svého tatínka, studoval konzulární akademii ve Vídni a bydlel doma u otce.  Po vystudování byl přidělen na rakouský konzulát do Prahy a místo do Vídně začal jezdit na Časkovec.  Hospodaření na Časkovci se poměrně dařilo.  Na obhospodařovaných pozemcích pěstovali ječmen, oves, žito. Pšenice se v té době pěstovala velmi málo. Z okopanin se pěstovala cukrová a krmná řepa, brambory i kukuřice. Na Časkovci byly vybudovány dva skleníky, ve kterých se na prodej pěstovala raná zelenina a pro široké okolí veškerá přísada. V maštalích stál hovězí, vepřový dobytek i koně.  Námezdní dělnici z okolních vesnic byli velmi levná pracovní síla, a navíc jí byl dostatek. Časkovci se tedy dařilo. Nikoliv však světové politice. Politické nebe se začalo zachmuřovat a z vedlejšího Německa přicházely neradostné signály.  Po Norimberském sjezdu NSDAP a Hitlerovým nástupem politické nebe zčernalo. Pro osoby židovského vyznání se připravoval holocaust a žel jen někteří si to uvědomovali. A kdo nebyl slepý, jasně viděl, že válka je na spadnutí.  Paní baronka Mitisová neváhala a požádala o československé občanství, které jí bylo k 1. 1. 1938 uděleno. Ihned požádala i cestovní doklad, aby mohla se svým partnerem Maďarem Beschützem vycestovat z republiky. Podařilo se jí to koncem ledna roku 1939. Přes Francii zamířila do USA. Bylo to opravdu na poslední chvíli, protože v březnu roku 1939 bylo Československo obsazeno a Hitlerova vojska neprodyšně uzavřela hranice, obsadila všechny úřady, kasárna, ale i letiště. Nastal protektorát.

Paní baronka Mitisová začala v Americe nový život. Provdala se za amerického občana pan Bogardyho a požádala o americké občanství, které 10. 9. 1949 získala. Bylo jí v té době 56 let. Její poslední známá adresa byla 1326 Londonderry Avenue,  Vicro Hollywod 46 California.

 

Po útěku baronky Mitisové, převzal otěže hospodaření mladý baron dr. Oskar Mitis, který byl samozřejmě o útěku matky předem informován. Pro Časkovec určil nového správce, Němce, který se o chod statku poměrně dobře staral. Rakouský konzulát včetně všech zaměstnanců přešel po anexi Rakouska a po zabrání Československa pod říšské vedení. Oskar se stal důstojníkem wehrmachtu, a velmi rád se vracel na Časkovec.  Využíval k odpočinku klidného prosluněného údolí provoněného mateřídouškou a polním kvítím. Často zval na Časkovec i okupační prominenty.  Přijížděli na různá veselí, na pořádané hony i na polní či lesní králíky, kterých byl plný les. Především protektorátní ministr Bertsch trávil se svou rodinou na Časkovci mnoho času.   

Po pádu Francie byl Oskar Mitis převelen z Prahy do Paříže, ale vždy když jel služebně do Berlína, neopomněl se zastavit doma na Časkovci. Tato zpráva se vždy roznesla po okolí a rodiče dětí ročníku 1921 chodili za baronem Mitisem, aby nemuseli na nucené práce. Když totiž přinesli na Arbeitsamt potvrzení o zaměstnání pro wehrmacht v důležitém odvětví, byli osvobozeni od této povinnosti. Zemědělství v tomto směru bylo zařazeno jako druhé hned po zbrojním průmyslu. Pan baron prý nikoho neodmítl a všem, kdo přišel, pomohl.

Jeho pouť pokračovala a po pádu Norska byl převelen z Pařiže do Kodaně. Měl štěstí, že nebojoval v zákopové, ale jen v administrativní válce. V Kodani jeho válečné putování téměř končí a jen ze sporadických zpráv víme, že se konce války dožil, avšak na Časkovec se již nikdy nevrátil. Zůstal údajně svobodný a poslední zpráva o něm pochází z Horního Rakouska. Věděl, že naši politici plně podpoří poválečné Benešovy dekrety a že on ani jeho maminka nebudou mít na restituce nárok.

Po roce 1945 bylo vnitřní zařízení z vilky částečně rozkradeno. Část byla rozpůjčena a část rozprodána. Vše za asistence tehdejšího MNV Borkovany, kde je v archívu seznam zapůjčených a prodaných věcí.  Knihovnu, ač značně poškozenou,  zakoupil dr. Gracián Tejral z Brna. Prvním národním správcem byl dne 7. 6. 1946 byl jmenován Ludvík Panzner z Pozořic. Po roce 1945 na Časkovci bydlely dvě rodiny deputátníků (šest stálých zaměstnanců). V roce 1948 zde byla vybudována strojní traktorová stanice. Později zde hospodařilo JZD Borkovany, po sloučení s JZD Klobouky sloužily hospodářské budovy pro betonárku, dále jako vepříny a kravíny.  Mnoho budov bylo zničeno nesprávným hospodařením. Historické klenby byly přetěžovány, bylo neodborně zasahováno do stavebních konstrukcí, …Dvůr Časkovec dál chátral, vila pustla.  V roce 2001 získal Časkovec pan Josef Babáček, který skoupil restituční nároky po celé republice a na tomto základě, jako náhradu, požádal Pozemkový fond ČR o vydání usedlosti Časkovec. Neměl k nemovitostem žádný vztah, ani finance na opravy, a tak Časkovec dál pustl. Až do roku 2005, kdy byl zakoupen rodinou současné majitelky.